Tento článek se bude zabývat problémem Paleoklimatologie, který se v poslední době stal velmi aktuálním. Paleoklimatologie je téma, které ovlivňuje velké množství lidí v různých oblastech života, ať už profesních, osobních, sociálních nebo kulturních. V tomto článku budou prozkoumány různé aspekty související s Paleoklimatologie, od jeho původu a vývoje až po jeho možné budoucí důsledky. Budou také analyzovány různé pohledy a názory na věc s cílem nabídnout ucelenou a obohacující vizi tohoto pro současnou společnost velmi zajímavého tématu.
Paleoklimatologie je vědní disciplína studující klimatické změny a kolísání klimatu Země. Studium změn klimatu v geologické historii Země se opírá o nepřímé indikátory přírodních podmínek, tzv. proxy data. Při jejich analýze se vychází z tzv. principu aktuálnosti, který předpokládá, že spojitost mezi klimatickými podmínkami a různými přírodními jevy byla v geologické historii stejná jako v současnosti. Metody rekonstrukce paleoklimatu ale mohou dát značně rozdílné výsledky a nelze vyloučit žádnou z nich. Pro paleoklimatický výzkum jsou rovněž velmi důležité poznatky paleomagnetismu.
Dendrochronologie využívá letokruhů (roční periody klimatu) ke stanovení časově stupnice. Podobně se i led ukládá ve vrstvách, které se počítají. Teplotu, která panovala v minulosti, lze odvodit např. z izotopických metod dané vrstvy. Využívá se k tomu poměr izotopu 18 kyslíku, ovšem předpokládané historické koncentrace mohou systematicky ovlivnit výsledné rekonstrukce. Izotop 10 berylia zase vypovídá o kosmickém záření. Informace o historickém vývoji složení atmosféry (například koncentraci oxidu uhličitého) lze získat například z bublin v ledu.
NETOPIL a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha, 272 s.