Obděnice (tvrz)
| Obděnice | |
|---|---|
_(8).JPG) Zřícenina tvrze | |
| Základní informace | |
| Sloh | renesanční |
| Další majitelé | Jakub Krčín Lobkovicové |
| Poloha | |
| Adresa | Obděnice, Petrovice,  Česko |
| Souřadnice | 49°33′7,16″ s. š., 14°22′28,32″ v. d. |
  Obděnice | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 45296/2-2489 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Obděnice jsou zřícenina tvrze ve stejnojmenné vesnici u Petrovic v okrese Příbram ve Středočeském kraji. Založena byla zřejmě v patnáctém století, koncem šestnáctého století ji výrazně rozšířil Jakub Krčín a jako panské sídlo sloužila přibližně do třicetileté války. Poté tvrz ztratila svůj význam, a změnila se na zříceninu, která je chráněna jako kulturní památka.[1]
Historie
Starší panské sídlo v Obděnicích bývalo už na začátku třináctého století, ale stávalo pravděpodobně v sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie. Mladší tvrz je poprvé písemně doložena až v roce 1593, ale za jejího majitele je považován už Jan Jedlice z Obděnic, služebník Rožmberků připomínaný ve vsi v letech 1452–1475.[2] Statek po Janovi zdědil jeho příbuzný Kunrat z Petrovic. Dalšími držiteli se stali Mikuláš Smrčka ze Mnichu (roku 1504), Předbor z Radešína (1523) a Kateřina z Radešína, rozená z Vrchovišť, která Obděnice před rokem 1540 prodala Oldřichu Smrčkovi ze Mnichu. Oldřich zemřel před rokem 1557 a z jeho tří synů vesnice připadla nejstaršímu Jindřichovi. Od roku 1581 tvrz patřila Oldřichovi mladšímu, který snad byl Jindřichovým synem.[3]
Oldřich Smrčka ze Mnichu Obděnice roku 1593 prodal Jakubu Krčínovi. Nový majitel tvrz výrazně přestavěl, ale vedl spory s Jindřichem Doudlebským, kterému v Obděnicích patřily dvě usedlosti. Spory Jakub Krčín vyřešil v roce 1601, kdy koupil Petrovice i s oběma obděnickými grunty. Roku 1604 Obděnice po otci zdědila nejmladší dcera Johanka provdaná za Oldřicha Myšku ze Žlutic. Oldřich se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, za což mu byl zkonfiskován majetek. Statek poté v roce 1623 koupila Polyxena z Lobkovic a Lobkovicové jej připojili k Vysokému Chlumci. Tvrz ztratila svou sídelní funkci a začala chátrat. Podle popisu z roku 1652 byly krovy ve špatném stavu a střecha potřebovala vyměnit.[3] Ještě v roce 1677 se na tvrzi bydlelo.[4] Střecha byla pokrytá šindelem a cihlami. Uvnitř bylo šest pokojů, jedenáct komor, čtyři suché sklepy, kuchyně a lednice. Během dalšího století však budovy zchátraly a změnily se ve zříceninu.[3]
Stavební podoba
Pozůstatky tvrze se nacházejí na pozemcích usedlosti čp. 2, 3, 25, 30, 34, 31 a 35, přičemž nejvýraznější části zdiva se dochovaly u prvních tří z nich. Dům čp. 24 patřil k nejlépe zachovaným částem tvrze, ale po roce 1946 byl opuštěn a zanikl. V jeho sousedství stávala ještě v roce 1899 věžová brána s klenutým průjezdem. V domě čp. 2 se nachází místnost s valenou klenbou s trojbokými výsečemi a hřebínky, zbytky černé kuchyně z roku 1599, druhotně použitý gotický sedlový portálek ze žuly a velké plochy renesančních omítek. Reliéf pozemků, zejména u domu čp. 34, dokládá existenci příkopu.[5]
Odkazy
Reference
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky . Praha: Národní památkový ústav . Identifikátor záznamu 157730 : Tvrz, zřícenina. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ .
- ↑ FIŠERA, Zdeněk; ÚLOVEC, Jiří; DURDÍK, Tomáš; CHOTĚBOR, Petr; SVOBODA, Ladislav. Encyklopedie českých tvrzí. Svazek II. K–R. Praha: Argo, 2000. 664 s. ISBN 80-7203-279-8.
- ↑ a b c SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek VI. Podbrdsko. Praha: František Šimáček, 1889. 411 s. Dostupné online. Kapitola Obděnice zámek, s. 147–148.
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Obděnice – tvrz, s. 237.
- ↑ Tvrz, zřícenina . Národní památkový ústav . Dostupné online.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Obděnice na Wikimedia Commons
