Hnědé uhlí je druh sedimentární horniny, která se řadí mezi uhlí.
Hnědé uhlí bývá většinou matné a jeho vryp obvykle hnědý. Podle stupně prouhelnění lze rozlišit uhlí hemifázní (hemitypy), tj. nejméně prouhelněné, středně prouhelněné ortofázní (ortotypy) a konečně metafázní (metatypy), tj. nejvýše prouhelněné. Jiná, často užívaná klasifikace rozlišuje (v pořadí podle stoupajícího prouhelnění): a) hnědé uhlí měkké, b) hnědé uhlí tvrdé, a to matné nebo lesklé.
Podle geologického stáří je obvykle nejstarší černé uhlí (antracit), potom hnědé uhlí a nejmladší jsou lignity. Hnědé uhlí se využívá především jako palivo. Kromě uhlíku obsahuje velké množství různých směsných látek jako je síra nebo popeloviny. Nejmladší a nejméně karbonizované hnědé uhlí se nazývá lignit. Chemicky se jedná především o makromolekulární komplex polyelektrolytů (např. huminových kyselin), polysacharidů, polyaromátů, uhlíkových řetězců se sirnými a dusíkatými skupinami a kyslíkatými články.[1]
Hnědé uhlí je ve střední Evropě velmi důležitou energetickou surovinou.
Spalováním uhlí se získává tepelná energie, která je potřebná při výrobě elektřiny v tepelných elektrárnách. Hlavní těžební střediska v Česku se nachází v podhůří Krušných hor – v sokolovské a chomutovsko-mostecké pánvi. Těžba probíhá povrchovým způsobem, což je zdrojem kontroverzí. Za 2. světové války se v Záluží u Litvínova z hnědého uhlí vyráběl Fischer-Tropschovou syntézou i benzín. Tato výroba pokračovala až do roku 1968, kdy bylo v Záluží zahájeno zpracování ropy.
V České republice se ročně těží několik desítek milionů tun hnědého uhlí.
Vlastnosti hnědého uhlí jsou v každé lokalitě značně odlišné v závislosti na jeho stáří a geologických podmínkách.