Barbora Bálková | |
---|---|
Narození | 4. března 1978 (46 let) České Budějovice Československo |
Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
Povolání | fotografka a malířka |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Barbora Balek (* 4. března 1978 České Budějovice) je česká výtvarná umělkyně a fotografka. Ve své práci spojuje klasické prostředky malby a fotografie s novými médii. Různými vyjadřovacími prostředky zachycuje zejména prožívání a proměny lidské identity, často s akcentem na ženskou zkušenost. Sjednocujícím přístupem tvorby Barbory Bálkové je absurdní humor a parodie na jedné straně a na straně druhé specifická magičnost divadelní estetiky.
Barbora Bálková studovala po gymnáziu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích obor výtvarná výchova pro Základní umělecké školy a od třetího ročníku souběžně na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vizuálních komunikací Jiřího Davida, v ateliéru Malby Vladimíra Skrepla a poslední tři roky v ateliéru Nových médií Veroniky Bromové. Absolvovala také stáž v dílně studiové fotografie Ruda Prekopa na FAMU v Praze. Na AVU promovala v roce 2006.
V roce 2005 byla nominována na cenu Essl. Zúčastnila se celé řady výstav, fotografických festivalů v Čechách i v zahraničí. Například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Měsíc fotografie v Bratislavě, Daegu Photo Biennale v Koreji. V roce 2008 se její dílo Masky stalo logem mezinárodní fotografické přehlídky „Identite, Lyon septembre de la photographie“[1] ve Francii.
Barbora Bálková vytváří ucelené koncepty, které vždy sledují určité stěžejní téma. Nejtypičtějším obsahem jejích fotografických sérií je téma individuální lidské identity, její prožívání a proměnlivost. Ve svém výtvarném díle kombinuje klasické prvky malby, kresby, fotografie a sochařství s principy nových médií. Jeho jádro tvoří téma individuální lidské identity, její zkušenost a proměnlivost v lidském životě. Jako angažovaná umělkyně se také zaměřuje na obecnější společenské a politické problémy z pohledu jednotlivce a kolektivní paměti.
V projektu Masky (2004–10) je na dvaceti analogických portrétních fotografiích zachycena její tvář se stále stejným neutrálním výrazem, ale vždy v jiné masce. Ta je utvořena většinou z běžných domácích propriet, jako je chleba, vejce, slanina, formy na vánoční cukroví, knoflíky, nebo třeba psí chlupy, či seno. Stejná tvář má tak někdy podobu uzavřené duše květů, pak zase melancholického rytíře, jindy vidíme poraněný obličej, nebo absurdního křehkého tvora. Z jednotlivé krásné tváře se tak v proměnách masek stává dvacetkrát jinak estetizované a dojemné monstrum, které nemá šanci se dorozumět se svým okolím.
„ | Maska sama o sobě mne zajímá jako cosi, co víceméně v přeneseném slova smyslu patří k našemu každodennímu životu. Je to forma zbraně, kterou užíváme za účelem obrany, ochrany, zastrašení, ale i vábení, zvýšení atraktivity, pobavení, zvýraznění emoce, demonstrace určité sociální role, postoje...[2] | “ |
— Barbora Bálková, 2011 |
Prožívání identity se v projektech Barbory Bálkové projevuje i v zasazení do kontextu rodinné historie Babičky (2010) a nebo při zakotvení vlastní totožnosti do kontextu kraje a jeho zvláštního, někdy veselého kouzla Přízraky (2010), obrazy ze série Mezi světy. V těchto dílech Barbory Bálkové se odráží její jihočeský původ, vztah k místu, kde prožila dětství.
Denní a noční přízraky jsou imaginativní sondou do raných dětských vzpomínek. Noční přízraky znázorňují situace a činnosti, které nejsou běžné v zachycené noční hodině, ani neodpovídají fyzickému stáří jejich protagonistů. Jsou jakoby zmrazené v čase, v momentu překvapení, podobně jako když reflektory auta osvítí přes vozovku přebíhající zvěř a po oboustranném překvapení zůstane jen vzpomínka – vjem, jehož skutečnost se dá zpochybnit a nahradit možnou iluzorností mikrospánku, či považovat za výplod fantazie. V Denních přízracích otázku po reálnosti daného výjevu navíc rozostřuje fakt, že se vše odehrává na ploše dopravních pouličních zrcadel, které zrcadlící se události odkazují spíše na realitu snu, bludu, či dětské imaginace. Zneklidňující je i osamělost „přízračných jedinců“. Ti se své podivné činnosti věnují příliš samozřejmě. Jsou plně zaujati sami sebou ve své simultánní realitě, dokud si do ní ovšem nezasvítíme šajnící baterkou a jako divák vyplašené přízraky na okamžik neprolneme s realitou naší.
V jiných dílech Barbory Bálkové se v reflexích ženské identity objevují sny, archetypální symboly a prožívání posunutého vědomí Iluminata (2008). Fotografická série Iluminát v devíti obrazech zachycuje podstatné fáze v životě ženy od narození k smrti. V zobrazených námětech je záměrně akcentován rys magičnosti. K tomu jednak posloužila technika prosvícené fólie na průhledném perspexu, jednak metoda zpracování fotografie. Zvolené postupy výstižně reprezentují vnímání reality transformované holotropní zkušeností nebo realitu běžného snu. Oba tyto podvědomě fungující procesy produkují vize hovořící symbolickým, ale jasným jazykem. Lidská psychika má schopnost zjednodušovat obsahy těchto vizí do archetypálních schémat. Ta na sebe mohou brát historizující podoby a přesto zůstávat v současnosti a rámci naší kultury srozumitelná. V sérii Iluminát se autorka snažila přiblížit co nejlépe vizuální podobě těchto vjemů tak, že přetvořila normálně vnímanou skutečnost do jakéhosi kaleidoskopu barevných kontur tvořících okolo jednotlivých prvků luminiscenční síť, jež je propojuje s okolním prostorem.
Fotografický cyklus Evě Adam (2006) je parafrází tématu „o čem sní ženy“. Autorka inscenuje představy ideálního partnera a ideálního modelu soužití. Vyzvané aktérky ztělesňují sebe samé a zároveň se přestrojují za svůj mužský protějšek. Prostřednictvím digitální manipulace jsou pak tyto dvě entity spojeny do výjevu harmonického páru. Naznačené záměny pohlavní identity autorka odkazuje k jungovské teorii o přítomnosti mužské složky v ženě a ženské v muži, kdy uvědomění si opačného pohlaví v sobě samé má být zásadní podmínkou sebeuvědomění. Relativizace jedinečnosti a nezaměnitelnosti pohlaví souvisí s obecným rysem její tvorby, tj. že proměňuje vlastní identitu, zkoumá různé společenské a generové[kdo?] role.[3]
Autorka vlastně provádí konkretizaci abstraktních identit typu „ideální partner“ nebo „šťastný partnerský život“. Nečiní tak doslovně, dogmaticky, ani v duchu revolty a nesouhlasu vůči tělesné danosti či citové nerovnováze mezi tzv. mužským a ženským světem, ale s humorem, nadsázkou a (sebe) ironií – hrou na téma vlastní identity.[3]
Fotografický záznam milostné dvojice je komponován ve třech okruzích: výjev ze společné domácnosti, portrét svatebního páru a portrét aktérky coby muže. Projektu se zúčastnilo osm žen, přičemž dramaturgie domácí scény a podoba ideálního partnera vychází z jejich individuálních představ. Výjevy jsou situovány do prostoru jejich skutečných domácností, což fikční model propojuje se sociální autenticitou. Také role muže nevznikala náhodně, autorka stanovila pravidlo, že pro lepení vousů bude využito pubické ochlupení příslušných modelek a jejich mužské jméno odpovídá tomu, jaké jim zamýšleli dát rodiče, kdyby se narodily jako chlapec.“[3]
Ve fotografickém konceptu Ovoce (2002), souboru vlastních uměleckých aktů, jejichž minimální erotičnost je zjemněná napodobováním tvarů ovocných plodů.
V projektu – respektive na fotografii – Spolucestující (2011) Bálková zkoumá identitu odosobněnou ve veřejném dopravním prostředku, konkrétně v pražském metru. Všímá si přitom zvláštního druhu sounáležitosti bezejmenných spolucestujících, které vedle sebe klade do jedné řady dlouhé jako samotná souprava metra.
Ve stejné době jako projekt Metro vznikl i koncept Luminiscence neboli Koza a jiné šelmy (2011). Je to soubor obrazů zdánlivě infantilně ztvárněných zvířat, vyvedených luminiscenční barvou tak, aby ve tmě magicky světélkovaly. Každé zvíře má svoji specifickou identitu a zřejmě i své sebeprožívání. Ve ztemněném prostředí odkazují obrazy na tajemné kresby zvířat prehistorických umělců na stěnách jeskyní.
Barbora Bálková měla za svoji dosavadní kariéru na dvacet samostatných výstav a zúčastnila se desítek výstav kolektivních. Ke svým výstavám vydala Barbora Bálková tři publikace: I mag i ne (2005), Fotoprojekty 2002/2009 (2009) a Přízraky (2010). Týdeník Reflex publikoval v roce 2010 projekt parodický projekt „Volební kampaň“ a věnoval mu i titulní stranu. V roce 2011 vyšel ve speciálním čísle Reflexu i projekt „Masky“ převedený do formátu 3D.